O PROJEKTU

Představte si, že je Vám 18 nebo 22 let a opouštíte dětský domov. Dětský domov, ve kterém jste nikdy nemuseli platit nájem, ve kterém jste dostávali každý den tři až pět jídel, ve kterém vládl poměrně pevný řád. A najednou jste odkázáni sami na sebe, na zkušenosti, které nemáte, na kompetence, které nemá ve dvaceti téměř nikdo. Je jasné, že do prvních let budete potřebovat pomoc.

První možnost jak Vám pomoci je dát Vám další čtyři nebo pět let života dětského domova. Znovu poměrně pevný řád, znovu starost a pravidla. Jenže Vy už jste jiní, v osmnácti, ve dvaceti ve dvaadvaceti už chcete být sami za sebe, rozhodovat, zkoušet. A i kdybyste o samostatnost ještě nestáli, další pobyt typu dětského domova Vás na dospělý život už nepřipraví – potřebujete nejspíš něco jiného.

V Symbios znamená toto „něco jiného“ dvě věci: stabilitu a postupné přejímání rizik života. Stabilita je zásadní součást našeho přístupu. Každý krok, který v životě uděláme vyžaduje, aby jedna noha stála pevně na zemi a dávala nám možnost vykročit. Stabilita v projektu Symbios znamená možnost čtyři až pět let bydlet. Ano, musím platit nájem, ale pokud ho platím a dodržuji další čtyři pravidla, nehrozí mi vyloučení.

Stabilita, snad ještě v důležitějším slova smyslu, znamená vztahy. V našem případě to je postupně posilující vztah se spolubydlícím studentem a mentorkami. Mentorky tu však nejsou proto, aby za mě cokoliv dělali, ale proto, že když si nevím rady, můžu za nimi přijít a ony mi pomohou najít cestu a podepřou mě na ní. Mohou být k ruce například s úsilím najít si práci, nebo s úsilím dostudovat střední nebo i vysokou školu, s konfliktem se spolubydlícím, apod. Věříme, že postupem času jsou tyto vztahy to nejdůležitější, co každý z nás potřebuje. Stabilita bydlení, stabilita vztahů.

Ale stabilita sama o sobě nestačí. Každý krok, který ve svém životě děláme potřebuje i odvahu jednou nohou nestát na zemi, ale jít dál. A také Symbios klade důraz na jednu nohu, tak říkajíc, ve vzduchu. Proto za mladé dospělé věci nevyřizujeme automaticky, ale spíše jim dodáváme odvahu řešit je sami.

Pokud si přechod do dospělosti představíme jako závod, pak neusilujeme o to mladé dospělé do cíle donést. Usilujeme o to běžet vedle nich (či za nimi) s tím, že ví, že pokud budou potřebovat asistenci, jsme tu pro ně. A k tomu patří také ochota a síla unést jejich malé, střední i velké neúspěchy.